Od Tomáše Klaila: Na sobotu 21.1. jsem si domluvil s kolegou Pavlem Novákem menší brigádu u rybníčku na Dolním  Žižkově. Po několika letech bylo třeba opět ořezat tři staré vrby „na hlavu“ nebo též „na babku“, jak se tomuto způsobu řezu, specifickému zvláště pro české krajiny, říká. Obrostlé pruty je třeba řezat přibližně jednou za tři roky, nejdéle však za pět let, dle růstu, aby nedocházelo k velkým řezům, které se stromu špatně zahojí a dřevo pak vyhnívá.

Vrby u rybníčku jsou již z větších částí duté a mají toho „dost za sebou“, ale stále se mají čile k světu. Jejich řez jsem měl v plánu již minulou zimu, ale nedostatečně zamrzlá hladina to nedovolila. Nedokážu si totiž představit, jak bychom větve, které narostly až do osmi centimetrů v průměru a délky pěti metrů, po uříznutí vytahovali po úzké pěšině z ledové vody, když jich tam bylo nejméně sto. Jakmile tentokrát udeřily tuhé mrazy a počasí vykouzlilo i krásný slunečný den, nebylo na co čekat. Po přistaveném žebříku, který byl proti uklouznutí zasazen do zářezů vyrobených mot orovou pilou v ledu, se  bylo třeba opatrně vyhoupnout mezi větve i s „vyvětvovací“ nebo též jednoruční motorovou pilou a neustále dávat pozor, abych se nepropadl do některé z dutin, o čemž by mohl vyprávět Martin, kterému se to stalo při posledním řezu. Pak už jedna větev po druhé padaly na zamrzlou hladinu. Na to, že stromy byly jenom tři, byla hromada větví znamenitá.

Celý příspěvek →