Dänemark a Cimburk, dvě pravěká hradiště v údolí Vrchlice

Potok Vrchlice – středověký Pách – protéká před svým vstupem na území Kutné Hory kaňonovým údolím hluboce zaříznutým do okolní paroviny. Strmé svahy, většinou skalnaté, jsou místy rozčleněny bočními roklemi a úžlabinami do hřbetů a ostrožen. Pravěkým lidem stačilo vyhloubit na nejužším místě, kde taková výšina přechází do náhorní pláně, příkop a z vykopané hlíny navršit val, eventuálně jej navíc zesílit palisádou z dřevěných kůlů a vzniklo hradiště – přírodou a opevněním chráněná osada. Na krátkém úseku mezi Velkým rybníkem a jižním okrajem města se nacházejí hned dvě takové polohy. Tou první je vrch Cimburk, nesoucí ještě na konci 15.stol. původní staročeský název „Hradiště”, tou druhou pak skalnatá ostrožna, původně bezejmenná, tyčící se nad Dänemarským mlýnem proti Poličanům a označovaná dnes shodně s mlýnem „Dänemark”.Poloha dänemarského hradiště na úzkém skalním hřbetu, tyčícím se do výše 40 m nad hladinou Vrchlice, jistě nezaujala jeho první obyvatele je svou romantičností. Byly to především terénní podmínky, které rozhodly o tom, že se zde usadili a opevnili. Strmé svahy a skály, chránící ostroh ze tří stran, umožňovaly poměrně dobrou obranu. Během výzkumu jsme získali alespoň přibližnou představu o původním vzhledu této pozoruhodné lokality, o jejím datování a funkci. Především se ukázalo, že se v celém průběhu svého trvání vždy dělila na dvě části – na vnitřní hradiště (akropoli) a na předhradí. Rozloha akropole (asi 1000 m²) byla relativně velmi malá, mnohem menší, než u běžných výšinných osad své doby. Zabírala vrcholovou plošinu tvaru táhlého obdélníka, dlouhého necelých 60 m. Předhradí, situované na jejím mírném severním svahu, mělo proti tomu plochu zhruba dvojnásobnou. Hradiště nebylo vybudováno jednorázově, jak jsme se zprvu domnívali, ale ve dvou stavebních fázích. Už během prvních sezón se totiž ukázalo, že některé objekty jsou starší než jiné, že kupř. obranný příkop přetíná obytné chaty. Souhrn takovýchto dílčích pozorování – tzv.stratigrafií – postupně umožnil obě fáze rekonstruovat.

V první fázi – starší – chránila akropoli jen palisáda ze silných kůlů. Vstup dovnitř umožňovaly dva vchody. Od severu, z předhradí to byla brána tzv. ulicového typu. Tento hlavní vstup do opevněného prostoru akropole tvořily dvě souběžné řady kůlů, přičemž šířka průchodu umožňovala event. i vjezd čtyřkolových vozů, o jejichž existenci v té době už máme spolehlivé doklady. Druhým , vedlejším vchodem byla úzká branka procházející palisádou na západní straně. Na ohrazené ploše akropole stál v této době větší počet chat, jejichž nosná konstrukce sestávala z kůlů menších rozměrů, než ty, z nichž byla postavena palisáda. Ve skalnatém povrchu se však zachovaly jen jednotlivé kůlové jámy, někdy v celých řadách, ovšem přesnější rekonstrukce půdorysů už není možná. Ke standardní výbavě chat patřily zásobní jámy, vylámané do skály někdy až do hloubky 1,5 metru. Sloužily k ukládání zásob, především asi obilí, a když tato jejich úloha skončila, zaplňovali je zdejší osadníci nejrůznějším domovním odpadem; proto jsme ze zásypu každého z těchto sil získali vždy cenné nálezy, včetně řady celých nebo jen málo poškozených nádob, Před palisádou, na nechráněném předhradí stály v této fázi další chaty, rozmístěné podél západní hrany svahu a na planině před bránou. Na rozdíl od chat na akropoli setkáváme se zde s jiným typem obydlí. Jsou to tzv. polozemnice, nazývané tak proto, že byly zčásti zapuštěny do země. Měly čtvercový tvar a byly poměrně prostorné – až 6×6 metrů. K jejich pravidelné výbavě patřila dvě topeniště: masivní hliněná pec, postavená proti vchodu a pak menší otevřené ohniště, zpravidla zahloubené uprostřed chaty. Nosnou konstrukci tvořily čtyři silné kůly a někdy též kůl středový. Stěny sestávaly z tenkých kůlů či prutů propletených proutím a omazaných hlínou. V jedné z polozemnic dělila vnitřní prostor navíc příčná stěna do dvou místností.
O zániku této první fáze dänemarského hradiště můžeme podle celé řady indicií říci, že byl pokojný, lépe řečeno naplánovaný. Chaty na předhradí sice shořely – to přesvědčivě dokládají vrstvy jemného bělavého popela na podlaze většiny z nich – ale shořely prázdné, vyklizené. Účelem jejich vyklizení bylo připravit terén pro celkovou přestavbu hradiště. Během této nepochybně předem naplánované akce se dänemarské hradiště, které mělo až dosud ráz lehce opevněné osady s nechráněným předhradím, změnilo ve skutečnou pevnost. Jeho druhá stavební fáze se totiž vyznačuje především vybudováním silného opevnění. Tvořil je pás tří příkopů – většinou vylámaných do skály, širokých v průměru 5 metrů a hlubokých až 2 metry. Tento pás podkovovitě obepínal akropoli, která se tak stala dobře hájitelným pravěkým hradem. Příkopy zčásti překryty některé z polozemnic na předhradí a přes jiné přímo přešly, takže je naprosto zřejmé, že jejich průběh byl přesně naplánován takovým směrem, aby se naplno využilo zahloubení chat a ušetřil se tak čas a především pak namáhavá práce s lámáním rostlé skály. Při této přestavbě obytná zástavba na předhradí prakticky zanikla. Ve výplní všech tří příkopů jsme při vybírání narazili na mocné kamenné destrukce. Je tedy zřejmé, že materiál vytěžený při hloubení příkopů byl vzápětí využit ke stavbě hradeb či valů. Jaký byl pak konec této druhé fáze hradiště, nevíme. Z faktu, že vnější příkop zůstal na východní straně nedohloubený můžeme však odhadovat, že k tomu došlo patrně záhy, ještě před tím, než byl celý fortifikační systém dokončen (Zápotocký, 1992).

Kultura řivnáčská

Archeology pracující v terénu zajímá vždy na prvém místě stáří památky, kterou zkoumají. V případě dänemarského hradiště bylo od samého počátku výzkumu jasné, že obě fáze spadají do středního eneolitu, kdy celý pás Čech od Krušných hor po Hradecko osadila kultura, nazývaná podle vrchu Řivnáče u Roztok n. Vltavou kulturou řivnáčskou. Toto je ovšem datování archeologické, relativní. Datování absolutní nám ukázaly až vzorky spáleného obilí a dřev, analyzované v berlínské laboratoři DAI metodou C¹⁴. Výsledná data spadají vesměs do průběhu 28. a 29. století před Kr. – což je zhruba a odpovídající nejstarším egyptským dynastiím.

Jinou otázkou, na kterou archeologie musí hledat odpověď, jsou důvody, proč v některých obdobích pravěku lidé stavěli takovéto pevnosti. Opevnění druhé fáze dänemarského hradiště přímo sugeruje představu mocenského centra, sídla vládce určitého území. Z druhé strany však nemůžeme opomenout konkrétní dobové souvislosti, kdy se tak stalo. K přestavbě Dänemarku z ohrazené výšinné osady na silně opevněné hradiště dochází bezprostředně před pronikavou sociokulturní změnou, která se udála na většině plochy evropského kontinentu. Byla vyvolána nástupem kultur se šňůrovou keramikou a dává se zpravidla do souvislosti se šířením některých indoevropských kmenů z východních stepí. Je tedy možné spojovat budování hradiště také se sílícím vnějším nebezpečím, přičemž mocnost opevnění – příkopů, hradeb a palisád – byla přímo úměrná velikosti této hrozby. Z náhlého konce řivnáčské kultury – i ze všech příbuzných skupin v celé střední Evropě – můžeme soudit, že její lid této invazi nakonec podlehl. Výšinné osady a hradiště, rozptýlené po celých středních a severozápadních Čechách zůstávají tak jeho posledními stopami v toku času. (Zápotocký M.,1992)

Náš zemědělský lid pod vlivem obchodních styků a bojovných kočovných kmenů

Pozdní období neolitu je dobou zesílených obdobních styků, ale i přesunů kmenových. Obchodní družiny a skupiny, i celé kmenové složky přicházejí ze všech stran, nejvíce z jihozápadu a severozápadu. Jimi byl znepokojován klidný život našich zemědělců, a to vedlo k budování opevněných výšinných sídliští. Na nich se vytváří hmotná kultura s původními složkami domácími a cizími. Na sídlištích se vyrábí keramika rozmanitých tvarů, sloužící okolním zemědělcům. Rozvíjejí se předení a tkaní a výroba kamenných a kostěných nástrojů. Vytváří se jistá nadprodukce a obyvatelé sídliště vyměňují přebytky za obilí.

V této době (asi od r. 2000 až 1700 před n. l.) se mění složení společnosti. Příchod cizích skupin, zvláště pasteveckých, zasáhl do života domácího lidu i tím, že pastevectví se stávalo produktivnějším než zemědělství. Dobytek se množil a poskytoval více mléka a masa. Začíná se směna, kterou vedou rodoví stařešinové. Během doby získávají stáda i jednotlivci. Vzniká soukromé vlastnictví a vytvářejí se sociální rozdíly, způsobené již dříve těžbou a obchodem. Žena pomalu pozbývá významu ve výrobě a převahy nabývá muž, který se stará o stáda dobytka. Rod se rozpadá na menší kolektivy, patriarchální velkorodiny, v jejichž čele stojí hlava rodiny. Úplný rozklad mateřského rodu nastává až v době, kdy člověk objevil výrobu a zpracování kovu.

Toto období se zračí na Kutnohorsku v hradišti Cimburk u Kutné Hory. Rozkládalo se na ostrohu nad potokem Vrchlicí. Na jihu bylo chráněno strmou, asi 30m vysokou skálou, na západě a severozápadě příkrým svahem. Na východě a severovýchodě splývalo s okolní krajinou a zde bylo nepochybně opevněno valy, snad i příkopem. Plocha sídliště na Cimburku se odhaduje na 1200 m² . Archeologický průzkum zde podnikl v r. 1885 E. Leminger. Průzkum nejhlubších vrstev na východní straně, provedený až na skálu, zjistil vrstvu jílu, na té uhlí (místy i kousky nespáleného dřeva). Pod touto vrstvou bylo nalezeno nesmírné množství zvířecích kostí, kostěných a parohových dlát, jehlic a šídel, pazourkových hrotů, nožíků a pilek, hliněných lžic, střepů nádob a přeslenů. Tento početný materiál, uložený v kutnohorském muzeu, je dokladem výroby nádob, zbraní a nástrojů a předení a tkaní, které se značně rozvíjí. Podává svědectví o obchodních vlivech, jimž lid na Cimburku podléhal. Nalezeny zde byly nálevkovité poháry, kanelovaná keramika (vytváří se na jz. Slovensku, v jihomoravské nížině a v přilehlém rakouském a maďarském území na základě kultury s malovanou keramikou a vyznačuje se zdobenými svislými nebo šikmými žlábky – kanelováním) , keramika s hlubokým brázděným vpichem, s bohatými plastickými páskami a páskovitými uchy, jež jsou zárodky uch zv. ansa lunata (vybíhajících na způsob půlměsíce). Kanelovanou keramiku shledáváme také na Kuchyňce.

Cimburk představuje výšinné sídliště z pozdního období neolitu, o němž se dříve mluvilo jako o nordické kultuře. Jsou to tradice starého zemědělského lidu, který do sebe vstřebával cizí vlivy. Z tohoto základu a vlivy bojovných kočovných kmenů vytváří se zde kultura starousedlíků v pozdní době kamenné.

Pozdně neolitické – nordické – kamenné nástroje kromě Cimburku byly nalezeny pod Dänemarke a dalších místech v Kutné Hoře a okolí.

E. Leminger uvádí vedle Cimburku i hradiště nad mlýnem Dänemark. Zjistil, že obě hradiště se navzájem doplňovala. Jejich vnější charakter je dosti stejný: ostrohy se stěnami 40 až 50 m vysokými. Kde ostroh souvisí se sousední výšinou, byly zřízeny ochranné valy. Leminger se domnívá, že i výšina mezi oběma hradišti, pruh asi 500m, byla osídlena.

Na Cimburku byly objeveny chaty „z proutí upletené zpečené, mazanicí utužené”; hrnčířské dílny „s pecemi ve valu založenými”. Hojnost přeslenů, zrní v nádobách a žernovy ukazují, že zde byl pěstován len, pšenice a proso. Nalezeny kosti zvířat ochočených i divokých (jelena, srnce, čtvera druhu skotu, dvou druhů prasete, ovce, psa koně, lišky, medvěda, bobra, kuny : Cervus elapsus L., Cervus capreolus, Bos primigenius Boj., Bos brychyceros Rütim., Sus scrofa L., Sus palustris Rütim., Ovis aries L. a jehně , Canis fam. optimae matris Jeittel., Canis fam. palustris Rütim., Canis fam. decumanus, Equus caballus minor Voldř., Vulpes vulgaris gray, Ursus arctos L., Castor fiber L., Mustela foina, Mustela martes Briss).

Splynutí lidu popelnicových polí s původními obyvateli naší země

Příchodem lužického lidu do středních Čech počet obyvatel velmi stoupl a vnikla složitá situace. Nastalo splývání se starším domácím obyvatelstvem, lužická kultura se dotkla i oblasti mohylové, (pastevecký lid v jižních Čechách, který nad hroby svých mrtvých nasypával někdy i značné mohyly – vnikl do Čech z Podunají v době rozkvětu unětické kultury), a tak se v 10. až 8. stol. před n. l. vytváří specificky středočeská kultura zvaná knovízská (podle nálezů u Knovíze u Slaného).

Fotografie předmětů z archeologických vykopávek na Cimburku

view more images from this album

Lid knovízský je převahou zemědělský, v chovu dobytka je významný kůň. Některá sídliště tohoto lidu jsou rozsáhlá (Bubeneč) a prozrazují vysokou životní úroveň: chaty byly omítnuty, bíleny a opatřeny barevným nátěrem (vápenec lámán i v této době v Bílém kameni na Sázavě).

Vyvinutá bronzová industrie (bronzové knoflíky, štítové spony, kadluby), výrazná keramika, dokonale zpracovaná a vyhlazená na povrchu, s jemnými stěnami a plynulými profilovanými liniemi, prozrazují řemeslnou dovednost tohoto lidu. Celá jeho kultura prozrazuje vliv kultury lužické, ale není její odnoží, je výsledkem složitého vývoje.

Zvláštností u knovízské kultury je pohřbívání. Pohřby jsou kostrové, polovina v samostatných hrobech, více než polovina v kulturních jamách. Kostry bývají pohozené, čtvrcené i štípané na sídlištích. Tyto jevy se omezují na starou klasickou oblast únětickou a souvisí asi s kanibalstvím.

Knovízská kultura je na Kutnohorsku reprezentována hradištěm Cimburkem u Kutné Hory. Hojná keramika, přesleny a kelímky na tavení kovů zde ukazují na kovoliteckou a řemeslnou dovednost knovízského lidu (průzkum hradiště v r. 1885 přinesl doklady bronzovými jehlicemi, kroužky, břitvami). Tehdy bylo cimburské hradiště obehnáno hliněnými valy. (Hanuš B.,1960).