Po návratu z pracovní dovolené na Sumatře znovu začíná práce a s ní spojené starosti. Po dvou měsících tak znovu začíná žít i web občanského sdružení. Do téhle doby v něm vesele žil a škodil jen virus:-)
Chtěl jsem vás jen krátce informovat o tom, jak bylo na Sumatře a co se nám podařilo zvládnout. Úkolem bylo vybudovat zázemí pro vzdělávací centrum a
záchranné a chovné centrum pro ptáky. Naplánovaná byla jedna velká budova, několik menších a technické zázemí. Pro ptáky pak zatím jedna malá voliera. Těšil jsem se, jak budeme jako robinsoni žít a pracovat v pralese a vlastníma rukama budovat vše potřebné. A hlavně jak si od všech starostí a bláznivého světa 21. století odpočinu.
Na severní Sumatru jsem s několika dalšími dorazil 29. července. Na pozemku, který byl ještě v polovině července porostlý křovím, trávou a nebylo zde nic jiného než pasoucí se “paní bůvolová”, stál v té době již dům. Pokud se dá stavbě na betonových sloupcích, bez stěn a s palmovou střechou říkat opravdový dům. Pro nás se však tahle dřevěná stavba stala na více
než měsíc domovem 🙂 Hned první den jsem to nevydržel a postavil schody do vyvýšeného domku. Druhý den, kdy většina lidí odjela na výlet k jezeru Toba, jsem začal s úpravami kolem potoka. Postupně tak za pomoci místního usedlíka vzniklo plato na mytí nádobí a bambusová sprcha (bambus jako stavební materiál je prostě úžasný). Během těch několika týdnů jsme s kamarády
postavili přístřešek s kuchyní, stůl s lavicemi, kamennou pec s udírnou a také záchod. Pro ptáky se po večerech a nocích (kdy šel generátor na výrobu elektřiny a kdy šlo používat vrtačku) vyráběla dvouvoliéra. Nakonec jsme jí přenesli na druhou, vzdálenější, polovinu pozemku a doplnili jí větvemi, epifyty a zastíněním.
Cílem celého projektu jsou tři věci. V centru vzdělávat místní občany, především pak děti, v oblasti ochrany přírody. Říkat jim, aby nekáceli prales, nelovili zvířata pro maso a zájmové chovy, nezanášeli okolní přírodu množstvím odpadků atd. Druhým cílem bylo do centra soustředit zabavené či vyměněné, vykoupené ptáky, a to především endemický poddruh sojkovce dvoubarvého Garrulax bicolor. Stavy těchto ptáků
jdou rapidně dolů především díky ptáčnictví – místní loví ptáky (nejen tyto) na lep a pak je chovají v klecích pro potěšení. Většina takto odchycených ptáků však záhy umírá nebo se v zajetí nemnoží. Sojkovci v přírodě žijí v rodinách a když se podaří odchytit jedno zvíře, naláká do zajetí pak i zbytek rodiny. Velice rychle a snadno se tak doslova “vybílí” celé populace z rozsáhlých lokalit. Třetím cílem
celého projektu je chov a množení obyčejných zpěvných kanárů. Ty se pak budou vyměňovat za nachytané ptáky. I když je ptáčnictví ilegální věc a často se ptáci natvrdo zabavují, je vždy lepší, když se s místními vyjedná “po dobrém” výměna za jiného ptáka. Nám se to za mého pobytu povedlo s jedním místním nadšencem, ze kterého se pak stal náš dobrý kamarád a
pomocník. Celý záchranný projekt měl po odborné stránce na starosti ornitolog Pavel Hospodárský, který podobné záchranné centrum provozuje na Filipínách (jsem velice rád, že ho teď můžu považovat za kamaráda). Přidruženým efektem je i to, že někteří studenti ČZU, kteří byli na Sumatře také jako dobrovolníci, začali provádět např. výzkum biodiverzity motýlů a dalších skupin živočichů v místním biotopu. Během těch skoro 2 měsíců jsme se dostali i mimo centrum, např. na sopku Sibayah, k termálním pramenům nebo k “Dvoubarevným vodopádům”. Viděli jsme desítky druhů zvířat, od hmyzu, přes obojživelníky až po opice a třeba i ohrožené zoborožce. Při práci a životě v centru bylo i plno legrace, takže jsme se nestačili ani
nudit. Každopádně to bylo několik smysluplně a krásně strávených týdnů s fajn partou lidí. Doufám, že moje návštěva Sumatry a centra nebyla poslední. Rád bych tuhle zkušenost a dobrovolnictví doporučil i ostatním, kdo chcete pomoct dobré věci. Články o ISCP už vcházejí (1. část, 2. část, 3. část), přednášky se připravují.
Pingback: Jak se narodily Ozvěny Ekofilmu - Denemark - občanské sdruženíDenemark – občanské sdružení