Pravěk

Dänemark a Cimburk, dvě pravěká hradiště v údolí Vrchlice

Potok Vrchlice – středověký Pách – protéká před svým vstupem na území Kutné Hory kaňonovým údolím hluboce zaříznutým do okolní paroviny. Strmé svahy, většinou skalnaté, jsou místy rozčleněny bočními roklemi a úžlabinami do hřbetů a ostrožen. Pravěkým lidem stačilo vyhloubit na nejužším místě, kde taková výšina přechází do náhorní pláně, příkop a z vykopané hlíny navršit val, eventuálně jej navíc zesílit palisádou z dřevěných kůlů a vzniklo hradiště – přírodou a opevněním chráněná osada. Na krátkém úseku mezi Velkým rybníkem a jižním okrajem města se nacházejí hned dvě takové polohy. Tou první je vrch Cimburk, nesoucí ještě na konci 15.stol. původní staročeský název „Hradiště”, tou druhou pak skalnatá ostrožna, původně bezejmenná, tyčící se nad Dänemarským mlýnem proti Poličanům a označovaná dnes shodně s mlýnem „Dänemark”.Poloha dänemarského hradiště na úzkém skalním hřbetu, tyčícím se do výše 40 m nad hladinou Vrchlice, jistě nezaujala jeho první obyvatele je svou romantičností. Byly to především terénní podmínky, které rozhodly o tom, že se zde usadili a opevnili. Strmé svahy a skály, chránící ostroh ze tří stran, umožňovaly poměrně dobrou obranu. Během výzkumu jsme získali alespoň přibližnou představu o původním vzhledu této pozoruhodné lokality, o jejím datování a funkci. Především se ukázalo, že se v celém průběhu svého trvání vždy dělila na dvě části – na vnitřní hradiště (akropoli) a na předhradí. Rozloha akropole (asi 1000 m2) byla relativně velmi malá, mnohem menší, než u běžných výšinných osad své doby. Zabírala vrcholovou plošinu tvaru táhlého obdélníka, dlouhého necelých 60 m. Předhradí, situované na jejím mírném severním svahu, mělo proti tomu plochu zhruba dvojnásobnou. Hradiště nebylo vybudováno jednorázově, jak jsme se zprvu domnívali, ale ve dvou stavebních fázích. Už během prvních sezón se totiž ukázalo, že některé objekty jsou starší než jiné, že kupř. obranný příkop přetíná obytné chaty. Souhrn takovýchto dílčích pozorování – tzv.stratigrafií – postupně umožnil obě fáze rekonstruovat.

V první fázi – starší – chránila akropoli jen palisáda ze silných kůlů. Vstup dovnitř umožňovaly dva vchody. Od severu, z předhradí to byla brána tzv. ulicového typu. Tento hlavní vstup do opevněného prostoru akropole tvořily dvě souběžné řady kůlů, přičemž šířka průchodu umožňovala event. i vjezd čtyřkolových vozů, o jejichž existenci v té době už máme spolehlivé doklady. Druhým , vedlejším vchodem byla úzká branka procházející palisádou na západní straně. Na ohrazené ploše akropole stál v této době větší počet chat, jejichž nosná konstrukce sestávala z kůlů menších rozměrů, než ty, z nichž byla postavena palisáda. Ve skalnatém povrchu se však zachovaly jen jednotlivé kůlové jámy, někdy v celých řadách, ovšem přesnější rekonstrukce půdorysů už není možná. Ke standardní výbavě chat patřily zásobní jámy, vylámané do skály někdy až do hloubky 1,5 metru. Sloužily k ukládání zásob, především asi obilí, a když tato jejich úloha skončila, zaplňovali je zdejší osadníci nejrůznějším domovním odpadem; proto jsme ze zásypu každého z těchto sil získali vždy cenné nálezy, včetně řady celých nebo jen málo poškozených nádob, Před palisádou, na nechráněném předhradí stály v této fázi další chaty, rozmístěné podél západní hrany svahu a na planině před bránou. Na rozdíl od chat na akropoli setkáváme se zde s jiným typem obydlí. Jsou to tzv. polozemnice, nazývané tak proto, že byly zčásti zapuštěny do země. Měly čtvercový tvar a byly poměrně prostorné – až 6×6 metrů. K jejich pravidelné výbavě patřila dvě topeniště: masivní hliněná pec, postavená proti vchodu a pak menší otevřené ohniště, zpravidla zahloubené uprostřed chaty. Nosnou konstrukci tvořily čtyři silné kůly a někdy též kůl středový. Stěny sestávaly z tenkých kůlů či prutů propletených proutím a omazaných hlínou. V jedné z polozemnic dělila vnitřní prostor navíc příčná stěna do dvou místností.
O zániku této první fáze dänemarského hradiště můžeme podle celé řady indicií říci, že byl pokojný, lépe řečeno naplánovaný. Chaty na předhradí sice shořely – to přesvědčivě dokládají vrstvy jemného bělavého popela na podlaze většiny z nich – ale shořely prázdné, vyklizené. Účelem jejich vyklizení bylo připravit terén pro celkovou přestavbu hradiště. Během této nepochybně předem naplánované akce se dänemarské hradiště, které mělo až dosud ráz lehce opevněné osady s nechráněným předhradím, změnilo ve skutečnou pevnost. Jeho druhá stavební fáze se totiž vyznačuje především vybudováním silného opevnění. Tvořil je pás tří příkopů – většinou vylámaných do skály, širokých v průměru 5 metrů a hlubokých až 2 metry. Tento pás podkovovitě obepínal akropoli, která se tak stala dobře hájitelným pravěkým hradem. Příkopy zčásti překryty některé z polozemnic na předhradí a přes jiné přímo přešly, takže je naprosto zřejmé, že jejich průběh byl přesně naplánován takovým směrem, aby se naplno využilo zahloubení chat a ušetřil se tak čas a především pak namáhavá práce s lámáním rostlé skály. Při této přestavbě obytná zástavba na předhradí prakticky zanikla. Ve výplní všech tří příkopů jsme při vybírání narazili na mocné kamenné destrukce. Je tedy zřejmé, že materiál vytěžený při hloubení příkopů byl vzápětí využit ke stavbě hradeb či valů. Jaký byl pak konec této druhé fáze hradiště, nevíme. Z faktu, že vnější příkop zůstal na východní straně nedohloubený můžeme však odhadovat, že k tomu došlo patrně záhy, ještě před tím, než byl celý fortifikační systém dokončen (Zápotocký, 1992).

Kultura řivnáčská

Archeology pracující v terénu zajímá vždy na prvém místě stáří památky, kterou zkoumají. V případě dänemarského hradiště bylo od samého počátku výzkumu jasné, že obě fáze spadají do středního eneolitu, kdy celý pás Čech od Krušných hor po Hradecko osadila kultura, nazývaná podle vrchu Řivnáče u Roztok n. Vltavou kulturou řivnáčskou. Toto je ovšem datování archeologické, relativní. Datování absolutní nám ukázaly až vzorky spáleného obilí a dřev, analyzované v berlínské laboratoři DAI metodou C14. Výsledná data spadají vesměs do průběhu 28. a 29. století před Kr. – což je zhruba a odpovídající nejstarším egyptským dynastiím.

Jinou otázkou, na kterou archeologie musí hledat odpověď, jsou důvody, proč v některých obdobích pravěku lidé stavěli takovéto pevnosti. Opevnění druhé fáze dänemarského hradiště přímo sugeruje představu mocenského centra, sídla vládce určitého území. Z druhé strany však nemůžeme opomenout konkrétní dobové souvislosti, kdy se tak stalo. K přestavbě Dänemarku z ohrazené výšinné osady na silně opevněné hradiště dochází bezprostředně před pronikavou sociokulturní změnou, která se udála na většině plochy evropského kontinentu. Byla vyvolána nástupem kultur se šňůrovou keramikou a dává se zpravidla do souvislosti se šířením některých indoevropských kmenů z východních stepí. Je tedy možné spojovat budování hradiště také se sílícím vnějším nebezpečím, přičemž mocnost opevnění – příkopů, hradeb a palisád – byla přímo úměrná velikosti této hrozby. Z náhlého konce řivnáčské kultury – i ze všech příbuzných skupin v celé střední Evropě – můžeme soudit, že její lid této invazi nakonec podlehl. Výšinné osady a hradiště, rozptýlené po celých středních a severozápadních Čechách zůstávají tak jeho posledními stopami v toku času. (Zápotocký M.,1992)

Náš zemědělský lid pod vlivem obchodních styků a bojovných kočovných kmenů

Pozdní období neolitu je dobou zesílených obdobních styků, ale i přesunů kmenových. Obchodní družiny a skupiny, i celé kmenové složky přicházejí ze všech stran, nejvíce z jihozápadu a severozápadu. Jimi byl znepokojován klidný život našich zemědělců, a to vedlo k budování opevněných výšinných sídliští. Na nich se vytváří hmotná kultura s původními složkami domácími a cizími. Na sídlištích se vyrábí keramika rozmanitých tvarů, sloužící okolním zemědělcům. Rozvíjejí se předení a tkaní a výroba kamenných a kostěných nástrojů. Vytváří se jistá nadprodukce a obyvatelé sídliště vyměňují přebytky za obilí.

V této době (asi od r. 2000 až 1700 před n. l.) se mění složení společnosti. Příchod cizích skupin, zvláště pasteveckých, zasáhl do života domácího lidu i tím, že pastevectví se stávalo produktivnějším než zemědělství. Dobytek se množil a poskytoval více mléka a masa. Začíná se směna, kterou vedou rodoví stařešinové. Během doby získávají stáda i jednotlivci. Vzniká soukromé vlastnictví a vytvářejí se sociální rozdíly, způsobené již dříve těžbou a obchodem. Žena pomalu pozbývá významu ve výrobě a převahy nabývá muž, který se stará o stáda dobytka. Rod se rozpadá na menší kolektivy, patriarchální velkorodiny, v jejichž čele stojí hlava rodiny. Úplný rozklad mateřského rodu nastává až v době, kdy člověk objevil výrobu a zpracování kovu.

Toto období se zračí na Kutnohorsku v hradišti Cimburk u Kutné Hory. Rozkládalo se na ostrohu nad potokem Vrchlicí. Na jihu bylo chráněno strmou, asi 30m vysokou skálou, na západě a severozápadě příkrým svahem. Na východě a severovýchodě splývalo s okolní krajinou a zde bylo nepochybně opevněno valy, snad i příkopem. Plocha sídliště na Cimburku se odhaduje na 1200 m2 . Archeologický průzkum zde podnikl v r. 1885 E. Leminger. Průzkum nejhlubších vrstev na východní straně, provedený až na skálu, zjistil vrstvu jílu, na té uhlí (místy i kousky nespáleného dřeva). Pod touto vrstvou bylo nalezeno nesmírné množství zvířecích kostí, kostěných a parohových dlát, jehlic a šídel, pazourkových hrotů, nožíků a pilek, hliněných lžic, střepů nádob a přeslenů. Tento početný materiál, uložený v kutnohorském muzeu, je dokladem výroby nádob, zbraní a nástrojů a předení a tkaní, které se značně rozvíjí. Podává svědectví o obchodních vlivech, jimž lid na Cimburku podléhal. Nalezeny zde byly nálevkovité poháry, kanelovaná keramika (vytváří se na jz. Slovensku, v jihomoravské nížině a v přilehlém rakouském a maďarském území na základě kultury s malovanou keramikou a vyznačuje se zdobenými svislými nebo šikmými žlábky – kanelováním) , keramika s hlubokým brázděným vpichem, s bohatými plastickými páskami a páskovitými uchy, jež jsou zárodky uch zv. ansa lunata (vybíhajících na způsob půlměsíce). Kanelovanou keramiku shledáváme také na Kuchyňce.

Cimburk představuje výšinné sídliště z pozdního období neolitu, o němž se dříve mluvilo jako o nordické kultuře. Jsou to tradice starého zemědělského lidu, který do sebe vstřebával cizí vlivy. Z tohoto základu a vlivy bojovných kočovných kmenů vytváří se zde kultura starousedlíků v pozdní době kamenné.

Pozdně neolitické – nordické – kamenné nástroje kromě Cimburku byly nalezeny pod Dänemarke a dalších místech v Kutné Hoře a okolí.

E. Leminger uvádí vedle Cimburku i hradiště nad mlýnem Dänemark. Zjistil, že obě hradiště se navzájem doplňovala. Jejich vnější charakter je dosti stejný: ostrohy se stěnami 40 až 50 m vysokými. Kde ostroh souvisí se sousední výšinou, byly zřízeny ochranné valy. Leminger se domnívá, že i výšina mezi oběma hradišti, pruh asi 500m, byla osídlena.

Na Cimburku byly objeveny chaty „z proutí upletené zpečené, mazanicí utužené”; hrnčířské dílny „s pecemi ve valu založenými”. Hojnost přeslenů, zrní v nádobách a žernovy ukazují, že zde byl pěstován len, pšenice a proso. Nalezeny kosti zvířat ochočených i divokých (jelena, srnce, čtvera druhu skotu, dvou druhů prasete, ovce, psa koně, lišky, medvěda, bobra, kuny : Cervus elapsus L., Cervus capreolus, Bos primigenius Boj., Bos brychyceros Rütim., Sus scrofa L., Sus palustris Rütim., Ovis aries L. a jehně , Canis fam. optimae matris Jeittel., Canis fam. palustris Rütim., Canis fam. decumanus, Equus caballus minor Voldř., Vulpes vulgaris gray, Ursus arctos L., Castor fiber L., Mustela foina, Mustela martes Briss).

Splynutí lidu popelnicových polí s původními obyvateli naší země

Příchodem lužického lidu do středních Čech počet obyvatel velmi stoupl a vnikla složitá situace. Nastalo splývání se starším domácím obyvatelstvem, lužická kultura se dotkla i oblasti mohylové, (pastevecký lid v jižních Čechách, který nad hroby svých mrtvých nasypával někdy i značné mohyly – vnikl do Čech z Podunají v době rozkvětu unětické kultury), a tak se v 10. až 8. stol. před n. l. vytváří specificky středočeská kultura zvaná knovízská (podle nálezů u Knovíze u Slaného).

Fotografie předmětů z archeologických vykopávek na Cimburku

Amforovitá nádoba, Cimburk, knovízská kulturaKeramický květináč , Cimburk, knovízská kulturaKeramický koflík, Cimburk, knovízská kulturaDrobná nádobka, Cimburk, knovízská kultura
view more images from this album

Lid knovízský je převahou zemědělský, v chovu dobytka je významný kůň. Některá sídliště tohoto lidu jsou rozsáhlá (Bubeneč) a prozrazují vysokou životní úroveň: chaty byly omítnuty, bíleny a opatřeny barevným nátěrem (vápenec lámán i v této době v Bílém kameni na Sázavě).

Vyvinutá bronzová industrie (bronzové knoflíky, štítové spony, kadluby), výrazná keramika, dokonale zpracovaná a vyhlazená na povrchu, s jemnými stěnami a plynulými profilovanými liniemi, prozrazují řemeslnou dovednost tohoto lidu. Celá jeho kultura prozrazuje vliv kultury lužické, ale není její odnoží, je výsledkem složitého vývoje.

Zvláštností u knovízské kultury je pohřbívání. Pohřby jsou kostrové, polovina v samostatných hrobech, více než polovina v kulturních jamách. Kostry bývají pohozené, čtvrcené i štípané na sídlištích. Tyto jevy se omezují na starou klasickou oblast únětickou a souvisí asi s kanibalstvím.

Knovízská kultura je na Kutnohorsku reprezentována hradištěm Cimburkem u Kutné Hory. Hojná keramika, přesleny a kelímky na tavení kovů zde ukazují na kovoliteckou a řemeslnou dovednost knovízského lidu (průzkum hradiště v r. 1885 přinesl doklady bronzovými jehlicemi, kroužky, břitvami). Tehdy bylo cimburské hradiště obehnáno hliněnými valy. (Hanuš B.,1960).

3 komentáře u „Pravěk

  1. Fyzika v době megalitů
    V průběhu více než dvaceti let jsem zrealizoval stovky experimentů, které byly ve většině případů motivovány snahou odhalit důvody a příčiny nedostatečně osvětlených a ne vždy přesvědčivě vysvětlených pracovních činností dávných civilizací. Při těchto pokusech jsem dospěl ke zjištění, že mnohé prehistorické pracovní aktivity zaniklých kultur byly evidentně motivovány snahou využít poznatky o atributech statické elektřiny. Ani v odborných publikacích jsem se nedozvěděl žádné informace o škále následně zjištěných vlastností statické elektřiny. Nelze tedy vyloučit, že ani do současnosti nebyly nikde publikované. Z tohoto důvodu připouštím, že by se mohlo jednat o zcela nové poznatky.
    Čtyři pravděpodobně dosud nepublikované vlastnosti statické elektřiny ukázaly na motiv realizace mnoha megalitických a sakrálních staveb. Bez spojitosti s těmito novými poznatky o vlastnostech statické elektřiny nebylo možné přesvědčivě a logicky vysvětlit mnohdy zdánlivě zbytečné stavební aktivity naÅ¡ich předků. Při odůvodÅ?ování vzniku mnoha staveb naší historie si historici i archeologové často vypomáhali vÅ¡emohoucím souslovím “rituální”, či “kalendářní důvod”. VÅ¡ichni badatelé, či vědci, kteří se “opovážili” spojovat vědomosti dávných kultur s novodobými fyzikálními poznatky o energiích, byly mnohdy v oboru vÅ¡eobecně uznávanými kapacitami zesměšÅ?ováni a puncováni kacířským cejchem učebnicové nevědomosti. Předestřené čtyři vlastnosti statické elektřiny nejsou vÅ¡ak ani zdaleka spásou pro vÅ¡echny obtížně vysvětlitelné záhady naší historie. V některých případech nové poznatky o vlastnostech hmoty ve spojitosti s nábojem statické elektřiny umožÅ?ují vysvětlení stavebních záhad historie pouze částečně, což nám nepřímo napovídá, že dosud nezjiÅ¡těných vlastností statické elektřiny, může být podstatně více.
    Je nade vší pochybnost, že při vysvětlování motivů vzniku mnoha složitějších, ale i těch nejjednodušších dávných staveb, dochází k nesprávné interpretaci některých částí historie. Je tedy nezbytné posuzovat logické důvody vzniku předmětných staveb v kontextu s novými fyzikálními poznatky, z čehož vyplyne fakt, že nevědomost, resp. “vědomost”zaniklých kultur předčila v mnoha sférách historie poznatky novodobé. “Rituální dogmata” bude nutno nahradit novými energetickými poznatky, čímž vytvoříme v některých historických etapách nejen reálný obraz vývoje světových kultur, ale také “odrazový můstek” pro další výzkum.
    Zde ale často vzniká již výše předestřená “vědecká” překážka, která mnohého zájemce o moderní výzkum odradí. Tou překážkou, která psychologicky svazuje myÅ¡lení mnoha po pravdě prahnoucích badatelů, jsou skeptici. Skeptici, ve snaze se zviditelnit, nelze-li toho dosáhnout na poli vědy jinak, zastávají funkci vědeckých inkvizitorů. Být skeptikem je velice snadné, na nové myÅ¡lenky lze paušálně odpovídat “Nelze posuzovat to, co nelze dát do souvislosti se známými skutečnostmi”. Odmítají respektovat fakt, že vÅ¡echna nová poznání se ve větÅ¡ině případů nacházely za mantinely známých skutečností.
    Zarmoutilo mne například, když skeptici v České Republice udělili bludný balvan Erichu von Danikenovi. I kdyby Daniken nepřinesl ve své tvorbě ani jednu zásadně převratnou myÅ¡lenku, učinil pro propagaci historie více, než vÅ¡ichni čeÅ¡tí inkviziční skeptici dohromady. Daniken svým rozsáhlým dílem inspiroval ve světě statisíce badatelů – tisíce jiných si zásluhou jeho práce zvolili svůj životní badatelský obor. A v neposlední míře po staletí opomíjené Danikenem popsané historické památky v současnosti téměř praskají pod nátlakem zvědavých turistů ve Å¡vech. Daniken ve svých spisech dokonale a poutavě popsal megalitickou kulturu. Literární díla Ericha Danikana novými myÅ¡lenkami vysoce převyÅ¡ují spisy jiných autorů, ve kterých se neustále opakují informace mnohokráte publikované. Prostudoval jsem vÅ¡echny spisy Ericha Danikena a mohu konstatovat, že jsem získal více znalostí o megalitech, než bych získal osobní návÅ¡těvou míst, která popisuje. Podobných případů je více, nebudu se jimi zde zabývat, bludný balvan pro Ericha Danikena pokládám za křivdu nejvyšší.
    Skeptikům nemohlo vadit, jak pan Daniken popisuje megalitickou kulturu, pravděpodobně nesouhlasili pouze s jeho názorem, že ji nemohla vytvořit učebnicová civilizace, že dávné kultury získaly informace z vesmíru od kultur vyspělejších. A zde se nachází jablko sváru, skeptici uznávají současný výklad historie, pan Daniken, stejně jako logicky uvažující lidé, jej neuznává. Je přece lhostejné, odkud dávné kultury získaly informace, skutečnost je taková, že odněkud je získat musely. Názor pana Danikena, že dávné kultury mohly získat informace z vesmíru, nelze hodnotit jinak, než jako tvůrčí myÅ¡lenku. Případné pochybnosti o kosmonautech z jiných planet, mohou podněcovat k zamyÅ¡lení o jiných eventualitách. Podstatou v literárním díle pana Danikena není pouze získání zdroje informací, ale celá megalitická kultura. Reagovat na názor pana Danikena pouhým udělením bludného balvanu se jeví jako diletantsky neúrovÅ?ové. Od vědců veřejnost očekává, že své rozhodnutí vědecky a přesvědčivě zdůvodní.
    Pokud skeptici uvažují tak, že lidé budovali současně po celé Zemi statisíce megalitů jak je uvedeno v historii (pro účely rituální a kalendářní), pouze se tím kompromitují, stejně jako archeologové. Pokud nebude vysvětleno jakými nástroji byla opracována nejtvrdší hornina diorit, pokud nebude experimentem prokázáno, že lze lidskou silou a tažnými lany přesunout celistvý blok horniny o hmotnosti jednoho tisíce tun na vzdálenost dva kilometry, pokud nebude vysvětleno, jakým způsobem lidé mezi sebou komunikovali, když ve stejné době po celé Zemi budovali megalitické stavby zcela stejného druhu, není možné úvahy pana Danikena jednoznačně a kategoricky zpochybnit. V tomto případě dopadl zamýšlený předpoklad skeptiků přesně naopak. Udělením bludného balvanu Erichu von Danikenovi docílili stavu, že veřejnost začala o soudnosti skeptiků pochybovat.
    Nová poznání o statické elektřině, která vyplynula z výzkumu megalitů, se jeví jako velká nápověda nejen pro výzkum dávných kultur, ale také pro více dalších oborů. Navíc lze očekávat další poznatky o neznámých vlastnostech statické elektřiny.
    Připomínám význam čtyř uvedených atributů statické elektřiny, které v desítkách článků popisuji na http://www.miroslavprovod.com.
    1.- Každá hmota má náboj se třemi energetickými složkami, (aura, zóny, interzóny).
    2.- Kontaktem aury dvou nebo více nábojů splynou náboje v jeden náboj společný se společnými energetickými složkami.
    3.- Splynutím nábojů v jeden společný dochází k pozvolnému vyrovnání jejich energetických potenciálů.
    4.- V průběhu vyrovnání energetických potenciálů dochází mezi náboji současně k přesunu chemických vlastností .
    Å?íjen 2010
    Miroslav Provod

  2. Miskové prohlubně megalitů

    Jednou z mnoha záhad megalitů jsou do jejich povrchů vysekané miskové nebo hrncové prohlubně, ve vodorovné, svislé nebo šikmé poloze. Ve velkém množství se vyskytují po celé Zemi, jen v Austrálii bylo nalezeno na kamenných blocích tisíce takových prohlubní. Jejich zdůvodnění bude snadnější, když se nejprve seznámíme s fyzikální podstatou tohoto fenoménu na podobných příkladech ze současné doby, nebo středověku.

    Veškeré podzemní i nadzemní vodní toky, třením molekul vody o skalní podloží nebo potrubí,
    podle známého fyzikálního úkazu, produkují statickou elektřinu.
    Dále mohu pokračovat pouze za předpokladu, že využiji dosud neznámých vlastností statické elektřiny, které vyplynuly z dlouhodobého empirického výzkumu.

    Každá hmota má svůj specifický náboj, který vlivem jiných nábojů samovolně mění svou hodnotu.V případě vodních toků, i jiných nábojů, třením produkovaná statická elektřina zvětšuje nejen náboj vody , ale také náboj okolní hmoty. Hodnota náboje vodního toku se rovná součtu obou nábojů.

    Umístíme-li do náboje vodního toku hmotu horninu, její náboj se zvětší o hodnotu náboje vodního toku. Vysekáme-li do povrchu této horniny prohlubeň, kterou naplníme vodou, převezme tato voda pozvolna energii horniny, Přemístíme-li vodu z prohlubně horniny,
    bude voda nabytou energii pozvolna ztrácet – bude pohlcena okolními náboji.

    Z uvedených jevů plyne poznatek, proč byly do megalitů sekány prohlubně. Zde je zapotřebí zdůraznit, že přenos energie mezi náboji funguje stejně nejen přímým kontaktem aury obou nábojů, ale také kontaktem jejich zón. Prohlubně byly do megalitů (hornina umístěná do zdroje většího náboje, zvětšuje svůj náboj a stává se megalitem) umístěny za tím účelem, aby lidé i ve vzdálenosti od vodního toku měli v blízkosti energetickou vodu, která požitím zvětšovala jejich tělesný náboj.

    To vysvětluje využití prohlubní, které lze naplnit vodou. Prohlubně na svislých místech fungují jinak, ale také podle známých fyzikálních zákonitostí. Funkci parabolického tvaru prohlubně lze přirovnat k parabolickým zrcadlům reflektorů, usměrňují a zesilují energii horniny do jednoho místa, kde náboj lidského těla může rovněž přejímat energii.

    V naší době využíváme energii vodních toků mnohem složitějším způsobem. Za ozdravným účinkem vody na povrch vyvěrajících pramenů navštěvujeme lázně, stejně jako lidé od středověku až po naší dobu, navštěvují poutní místa.

    Vysvětlení prohlubní hornin může mít nepříznivý dopad na distribuci minerálních vod. Minerální voda v PET lahvích již nemá energetický náboj, obsahuje pouze minerály z prostředí, kterým protékala. Náboj vody o různých hodnotách je snadné vytvořit, a stejně snadné je dodat vodě různé druhy minerálů. Lze očekávat, že v nedaleké budoucnosti bude k vybavení kuchyně patřit přístroj na výrobu energetických minerálních vod.

    Z prohlubní na megalitech vyplynuly poznatky, které jsou v rozporu se současným výkladem historie stejně, jako v mnoha jiných případech. Zbývá vysvětlit, kdo celou akci s prohlubněmi koordinoval, když podle historického výkladu lidé mezi kontinenty o sobě nevěděli. Mimo vzájemného kontaktu také není dosud vysvětleno překonání jazykových bariér.
    Statisíce megalitů rozmístěných po celé Zemi prokazuje, že pohádkám je konec. Myslím, že bude prospěšné, když megalitickou kulturu přestaneme označovat jako rituální a kalendářní záležitost a namísto toho uvedeme, že některé historické reality se nacházejí mimo poznatků současné vědy. Bude to v širokém rozsahu podnětné pro další výzkum.
    Nová poznání o statické elektřině, která vyplynula z výzkumu megalitů, se jeví jako velká nápověda nejen pro výzkum dávných kultur, ale také pro více dalších oborů. Navíc lze očekávat další poznatky o neznámých vlastnostech statické elektřiny.
    Připomínám význam čtyř uvedených atributů statické elektřiny, které v desítkách článků popisuji na http://www.miroslavprovod.com.
    1.- Každá hmota má náboj se třemi energetickými složkami (aura, zóny, interzóny).
    2.- Kontaktem aury dvou nebo více nábojů splynou náboje v jeden náboj společný se společnými energetickými složkami.
    3.- Splynutím nábojů v jeden společný dochází k pozvolnému vyrovnání jejich energetických potenciálů.
    4.- V průběhu vyrovnání energetických potenciálů dochází mezi náboji současně k přesunu chemických vlastností.
    Leden 2011
    Miroslav Provod

  3. Pingback: Exploring the Stone Age sites near Kutná Hora, along the Silver mining trail – a 14 km tour – my♡Czech walks

Napsat komentář: Miroslav Provod Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *