Středověk

STŘEDOVĚK

Dolování a hutní činnost v údolí Vrchlice ve středověku

Doly mezi kostelem Všech svatých a úsekem Vrchlice mezi mlýnem Cimburkem a Dänemarkem patřili do bohatého oselského pásma. Doly byly tehdy nejhlubší na evropské pevnině. Největší hloubka v dolu Osel na Rejfském couku byla 550 m. V období 1461 – 1510 činila průměrná roční těžba 4500 kg stříbra. V několika následujících časových vlnách probíhala období bohatá a chudá. Trvalý úpadek nastal po zatopení oselských dolů při povodních roku 1533 a 1541.

Již počátkem 14.stol. se projevila nutnost změnit těžební postupy. Vrchní povrchová ložiska byla brzo vyrubána a povrchová i podzemní voda začala ložisko ničit. Nestačila již jen práce jedince. Bylo třeba razit odvodňovací štoly a za stříbrnou žilou jít do hloubky země. Náklady na těžbu tak vzrůstaly. Pro středověké hornictví však byla další překážkou voda. Technickým problémem bylo odvodňování dolů. Dělo se tak buď odvodňovací štolou (dědičné štoly), nebo vytahováním vody ručně (ručně, měchy nebo vodním kolem). Měchy vytahované koňským žentourem byly toho času nejspolehlivějším zařízením. Jen jejich pomocí mohli havíři proniknout až do hloubek kolem 500m.

K pohonu těžebních zařízení se používalo i vodní kolo, což je doloženo také v jihlavské listině z roku 1315.

Voda měla však také významný úkol v hutnictví, jež úzce souviselo s hornickými pracemi. Hutě byly především na jediném kapacitnějším toku, který hornickou oblastí protékal, tj. na Vrchlici. Dokonce i na malém Bylanském potoce byly hutě, které tento zdroj využívaly. Hutě potřebovaly vodu k pohonu měchů a k úpravě rudy. V době sucha, kdy nebylo vody dostatek, používaly se k pohonu měchy i žentoury tažené koňmi. To vše ztěžovalo proces hutnění, neboť koně nechodili v žentouru pravidelně, a tím ani proud vzduchu nebyl pravidelný. Mimo to koně trpěli jedovatými plyny, unikajícími z pecí.

Vrchlice byla proto odedávna cenným zdrojem síly pro hutě, úpravny rud i mlýny a garantem blahobytu horního města. Proto také městská rada dbala na to, aby řeka nebyla znečištěna odpadky, kaly a struskami (např. nařízení z r. 1538). Pro kontrolu byli ustanoveni dozorci (kutrejtéři).

Na Vrchlici byly původně malé hutě, avšak od druhé poloviny 16.stol. ovládly tok Vrchlice pouze královské hutě. Z vodohospodářského hlediska je zajímavé, že se uvažovalo o výstavbě vodního kanálu u Starého Kolína pro dopravu dřeva z krkonošských lesů od Trutnova a Vrchlabí a pro rozšíření hutí, neboť celý úsek Vrchlice od Malešova až po Kutnou Horu byl již vodohospodářsky plně využit v hutích, mlýnech a puchýrnách. Voda, která odtékala od jednoho kola, byla bezprostředně nadržována pro využití díla nížeji položeného, a tak v tomto dolním úseku Vrchlice bylo odedávna provozováno 16 vodních děl. Projekt vodního kanálu se však neuskutečnil, a proto na Vrchlici kolem r.1580 byly hutě rozšiřovány o tzv. „hořejší hutě”. (Chlum a kolektiv, 1977).

Historie štol v údolí Vrchlice

Štola Sv. A. Paduánského

Významnější je však třeba štola Sv. A. Paduánského, která se nachází na protějším břehu u Vrbového mlýnu.Jmenuje se podle stejnojmenného těžařstva, které zde započalo kutat r. 1752. Nejdříve se zdála těžba perspektivní, hlavně antimonové a stříbrné žíly. Po třech letech těžby ložiska zchudla a těžba byla zastavena.Počátky těžby ale pocházejí pravděpodobně ze staršího data. Další neúspěšné kutání zde probíhalo v letech 1769 – 1770. Prováděla ho zde Státní správa. Poslední práce zde byly prováděny nacisty v letech 1943 – 1944. Ani tento pokus o znovuzavedení těžby nevyšel.

Štola leží těsně nad hladinou potoka a šla severozápadním směrem, v 60 m bylo žilné křížení ušlechtilé stříbrné rudy. Postupně byla žíla vyklíněna. Délka dosáhla 326m (Chlum a kolektiv, 1977).

Poličanská štola

Další významnou štolou údolí je Poličanská štola. Nachází se u mlýna Dänemarku, po kterém je někdy pojmenovávána. Štola byla založena již koncem 14.stol. za účelem průzkumu některých žil, dobývaných již několika severněji položenými doly pod Poličany. Při její ražbě, která postupovala zhruba východním směrem, bylo zastiženo pouze několik nevýznamných struktur. Přesto její provoz pokračoval s velkými přestávkami i po celé 15. a 16.stol. Další průzkumné práce zde probíhaly v letech 1769 – 1770, kdy byla část štoly obnovena. Během války a krátce po ní bylo toto důlní dílo využíváno pro sklad střeliva pro okolní geologické průzkumy a zmáhání štoly Sv. A. Paduánského. Je poměrně nevýznamná z hlediska hornického a ložiskového, ale z hlediska historicko-důlního měřičství a vývoje důlní kartografie.Štola, která dosáhla asi 100 m, sledovala poměrně nezrudnělou poruchovou zónu. Mapa této štoly z roku 1534 (vedle freiberské důlní mapy perkmistra Köhlera z roku 1529 nejstarší známou montánní mapou ve střední Evropě). Je pozoruhodná nejenom datem, ale i vyspělou koncepcí, vyjádřenou uplatněním většiny měřických principů a metod, které se v obecné praxi uplatnili až o 200 let později. Originál mapy je uložen v SOA. Je to dílo měřiče Zikmunda Práška, který byl významným báňským odborníkem a organizátorem důlních prací na Kutnohorsku. Mapa měří 410 x 205 mm a je v měřítku 1:320. Půdorysný průmět štoly je zkonstruovaný na základě měřičských kompasových tahů. Jsou zde i písemné poznámky (Chlum a kolektiv, 1977).

Struskové haldy

Struskové odvaly pocházejí z hutí, v kterých se tavila ruda. Ze začátku byly hutě v centru města, později na jeho okraji (Karlov, Grunta, sever Kaňku, údolí Vrchlice a Bylanky). Největší byly Rozškvarky na Kolmarku – Karlov. Hutě byly v provozu od 13.století až do 15.,některé až 16.století.Na Karlově a v Gruntě pracovaly ve 14. – 16.století. V údolí Vrchlice v 15. – 18.století.

Dnes se zachovaly pouze na strmých místech. Ostatní byly rozvezeny, rozvlečeny a převrstveny ornicí. Ty, co se zachovaly do dnešní doby, jsou nezarostlé, černé až 10 m vysoké haldy. Je zde uloženo asi 400 000 t strusky. Plocha struskových hald a hlušiny dosahovala několika hektarů, jak můžete vidět na mapových podkladech

Historie mlýnů v posledních stoletích

Wagenknechtův mlýn

Prvním mlýnem od města směrem k Velkému rybníku je Obecní mlýn (podle posledního majitele Wagenknechtův, dříve Králův). Postaven je nad novomlýnským splavem, asi 100 m od mostu Na předměstí. Mlýn byl na počátku 18.stol. přestavěn z tzv. nové neboli dolejší královské huti a určen k mletí obilí a sladu pro městský pivovar. Zprvu byl pronajímán, od poloviny 18.stol. byl prodán do soukromého vlastnictví. Obecní mlýn trpěl od začátku nedostatkem vody, a proto se např. vzdal mletí sladu. Jeho majitelé věnovali velkou péči polnostem, které k tomuto mlýnu patřily směrem ke kostelu sv. Trojice. K charakteristickým rysům českého mlýna totiž patřilo i to, že byl spojen velmi často s hospodářstvím. U mlýna byla pole, choval se tu dobytek, koně a samozřejmě i drůbež (Těšitelová, 1992).

Mlýn V hutích

Za splavem, který byl postaven ke vzdouvání vody pro Obecní mlýn, směrem dál do údolí stával mlýn V hutích, ale též Hutenský (hutský, hutní) mlýn. Název souvisí s tím, že také tento mlýn vznikl přestavbou jedné z hutí, tzv. prostřední královské huti, která byla r.1850 pro nedostatek „díla” prodána rodině Pavalově k zřízení mlýna (odtud Pavalův mlýn, ev. podle dalšího majitele Hertíkův). Od začátku tohoto století se tento mlýn nazýval Společný mlýn, kdy se stal majetkem Společenstva mistrů pekařských v Kutné Hoře (Artos). Na tomto mlýně v poslední období jeho vlastní funkce vládl nikoli „pan otec”, jak bylo ve mlýně zvykem, ale „stárek”. Ve Společném mlýně byl posledním opravdu váženým stárkem pan J. Wiesner (Těšitelová, 1992).

Vrbový mlýn

Kousek od Společného mlýna je třetí mlýn, který v polovině 18.stol. vznikl rovněž přestavbou huti, a to tzv. hořejší či zadní huti; majitelem se stal Matěj Vrba (odtud Vrbový nebo Vrbovský mlýn). V druhé polovině 18.stol. mlýn vlastnil Václav a František Schülerovi, od začátku tohoto století se jeho majitelé poměrně často střídali, jak naznačují pojmenování mlýna: Kleinův mlýn, tehdy byl mlýn modernizován a přestavěn do dnešní podoby, Janských mlýn (před druhou světovou válkou) a Houfkův mlýn. Poslední majitelé mlýna (rodina Houfkova) byli těžce postiženi: za německé okupace vězněním a obstavením majetku, po r. 1948 jeho vyvlastněním (Těšitelová,1992).

Mlýn Dänemark

(podle kterého se jmenuje naše občanské sdružení)

Čtvrtým mlýnem „proti vodě” – počítaje od mostu, resp. Silnice přes Vrchlici – byl prototyp starého českého mlýna – Dänemark (psáno též Denemark nebo Denemarkský mlýn; vznikl podle stejnojmenné štoly, v níž ve středověku pracovali Dánové a která se nachází proti mlýnské zahradě. Mylnou lidovou etymologií se dříve objevoval i název Delemark). „Mlýn pod Poličany” byl doložen již v 15.století. Z konce 17.století existuje např. zpráva, že mlýn Dänemark odkázala mlynářka Anna Vachková Sedleckému klášteru, ale její odkaz nebyl „pány” povolen, protože mlýn byl „šosovní a záduší poplatný” (tj.odváděl dávky městu a kostelu). Také na tomto mlýně se během jeho dlouhé historie vystřídala řada mlynářů a majitelů: v druhé polovině minulého století to byla např. rodina Kremlova, po většinu doby tohoto století (do r. 1970) rodina Těšitelova (Těšitelův mlýn) (Těšitelová, 1992).

Nad mlýnem Dänemarkem je splav, který podle vodního práva patřil i dvěma „spodním mlýnům”, tj. „Vrbovskému a Hutenskému”;. Všichni tři majitelé mlýnů měli povinnost splav udržovat, podle potřeby jej i nově postavit. Zvlášť bylo třeba dbáno „postavení normálního znamení”, tzv. cejchu, udávajícího dovolenou výšku vodní hladiny tak, aby všechny mlýny měly dostatečné množství vody. Toto znamení stanovili speciální znalci vodního práva, tzv. přísežní mlynáři. Splav, na velkých řekách jez, měl tedy základní význam pro každý mlýn. Ve vztahu k vodnímu právu bylo také stanoveno, kolik má mlýn „složen”, tj. mlecích zařízení; původně je tvořily tzv. „české kameny”, později „francouzské kameny” a konečně vyspělejší technika přinesla tzv. „amerikánský” způsob mletí (ve mlýnech „amerikánech”) (Těšitelová, 1992).

Spálený mlýn

Blízko u zmíněného splavu nad Dänemarkem, jdeme-li „proti vodě”, je pátý mlýn – Spálený. Podle dokladů ze 16.století patřil mlynáři Petru Spálenému. R. 1870 vyhořel, takže se nabízí i druhý výklad motivace jeho pojmenování. V druhé polovině minulého století byl jeho majitelem např. Josef Pavala (dříve v Hutenském mlýně), celkem po celé toto století patří mlýn Spálený rodině Dospivově, proto je i hojně rozšířený a známý název Dospivův mlýn. V tomto mlýně – jako jediném na potoce „pod rybníkem” – se pekl obchodně výborný chléb. Zvláště za druhé světové války, kdy mlýn ještě plně pracoval, zásoboval – velmi záslužně – město i jeho okolí moukou a chlebem. Také v tomto mlýně 50.léta bohužel zničila živnost mlynářskou i pekařskou (Těšitelová, 1992).

Mlýn Cimburk

Od Dospivova mlýna se dostaneme poměrně hlubokým a srázným údolím podle náhonu k – šestému – mlýnu Cimburku; dnes je v rozvalinách, ale ve 30.letech tohoto století ještě stál, i když se v něm již nemlelo. Mlýn, starý český „klepáč”, dostal své jméno podle hrádku, resp. tvrze, která stála nahoře na skále nad potokem (odtud i někdy název „mlýn pod hradištěm”). Ze tří sester zbyla jako poslední obyvatelka mlýna rázovitá (i jazykem) – stará „slečna Réza” (Terezie Petránková, předtím byla jako majitelka mlýna vedena Marie Havelková). Musela prodat poslední pole, které jí zbylo jako jediný zdroj obživy, protože musela zaplatit podíl na opravě hráze velkého rybníka, i když se ve mlýně dávno nemlelo. Tvrdost zákona i lidí se tu spojily a starou ženu hospodářsky zničily. Mlýn později vyhořel a jeho poslední dědička zemřela v Nadačním domě měšťanů kutnohorských, tj. chudobinci lepšího druhu, díky tomu, že byla měšťankou kutnohorskou (všechny mlýny pod Velkým rybníkem patřily totiž obcí do Kutné Hory) (Těšitelová, 1992).

Mlýn Šimákov

Poslední mlýn v dnešním údolí Vrchlice je mlýn Šimákův. V 15.století je doložen jako Šimonův mlýn. R. 1904 (za posledního mlynáře Františka Kovaříka) Šimákov vyhořel a víc se jako mlýn nevzpamatoval (jeho „hlas”, podíl, na Velkém rybníce koupila firma M. B.Teller). Požár mlýna vznikl údajně přehřátím „krupníku”. Stroj se otáčel poměrně rychle a jeho okolí bylo dřevěné, takže snadno mohl vzniknout oheň. Bylo tedy třeba chladit jeho ložiska vodou, která se přiváděla žlábkem z „vantrok”. Tam, kde kdysi bývalo rušno „jako ve mlýně”, jsou dnes jen ubohé trosky, časem, ale i lidskou rukou svévolně poničené (Těšitelová, 1992).

Velký rybník a zatopené mlýny Stračovský a Obický

Mlýn Šimákov „seděl” pod samou hrází Velkého rybníka, který byl vybudován r. 1852 jako jakási údolní přehrada. Založila ho Společnost kutnohorských mlynářů, tzv. „Obickorybniční společnost”. Rybník měl vodu zadržovat a vhodně regulovat její přívod na mlýny, které byly položeny „pod rybníkem”, i na jiné průmyslové podniky v Kutné Hoře, např. na cukrovary. Velký rybník vznikl zatopením dvou mlýnů, Obického a Stračovského, v 18.století se např. připomíná mlynář Jan Stračovský a „mlýn pod kavkami”. Původně byl nazván Obický rybník, zřejmě na paměť jednoho ze zatopených mlýnů, ale tento název se neujal. Obickem se nazývala i Společnost kutnohorských mlynářů i jiných podílníků, jimž rybník patřil. Jinak Velký rybník sám sloužil a dosud slouží k rekreaci obyvatel Kutné Hory, zvláště v létě ke koupání. Z původního domku („baráčku”) pro hlídače rybníka, který měl za úkol zejména obsluhovat „stavidlo”, sledovat výšku vody v rybníce (měřenou na „střevíce”, 1 střevíc = 31,6 cm) apod., se vyvinul hostinec, který poskytoval (v tomto století zvláště za rodiny Polednovy a potom Koudelovy) – a dodnes poskytuje – vítané občerstvení při procházce „po mlýnech” (Těšitelová, 1992).

1 komentář u “Středověk

  1. Vážení,
    prohlédl jsem si se zájmem Vaše stránky. Narazil jsem tam mj. na zmínku o mlynáři Stračovském. Ten mě velice zajímá a hledám o něm (a jeho rodině) více informací. Obracím se proto na Vás. Nemůete-li mi pomoci, znáte možná někoho ve svém okolí, který by se o věc zajímal a mohl mi poskytnout nějaké informace.
    Každopádně Vám předem děkuji.
    J.Kšír

Napsat komentář: J. Kšír Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *