Před dvěma lety, kdy jsem poprvé navštívil štolu na Bylance, mi Petr Zeman s kolegy z OS Barbora vyprávěl o starých štolách navazujících na muzejní důl (obecně známý pod jménem Osel). Asi málokdo z kutnohoráků ví, že štoly pod parkem za jezuitskou kolejí jsou přístupné (i když ne veřejnosti). Pod městem a okolím Kutné Hory byly nejspíš stovky kilometrů štol, ale dnes je jich jen zlomek přístupných. Ty, o kterých bude článek, jsou právě mezi ulicí Kremnická, Náměstím odboje, Smíškovým náměstím a chrámem sv. Barbory. Kluci mi tehdy vyprávěli o tom, jaké jsou tam velké prostory, o adrenalinovém přístupu k nim i o tom, kde všude jsou zasypané jámy na povrchu (dřívější přístup do této štoly). Před rokem, kdy kluci jako každoročně kontrolovali stav lávek a dalšího zařízení, stejně jako stav chodeb, jsem se do starých štol nedostal. Tak jsme se domluvili na rok letošní.
Po Novém roce mi Petr volal, že se bude první lednový víkend v muzejním dole pracovat a jestli bych se nechtěl přijít podívat. Neodmítl jsem a v sobotu po obědě (nacpaný babiččinou koprovkou) jsem dorazil. Musím ještě podotknout, že jsem nikdy v Oslu nebyl (asi bych se měl jako kutnohorák stydět). Sešel jsem po několika patrech dolů do podzemí (výstupní trejv na Náměstí odboje) a našel tam část party. Dali mi “blembák” a světlo a vyrazili jsme na krátkou prohlídku, kdy jsem se seznámil s dalšími členy podzemní brigády. Pak jsem asi hodinu pomáhal klukům s dodělávkami lávky přes zatopené hloubení v běžně nepřístupné části dolu. A pak to začalo…
Za průvodce jsme dostali zkušeného a znalého “horníka” Karla, který mě a další 4 kluky prováděl celou trasu a dával nám nejen informace o středověkém způsoby ražby, technologiích, ale také o tom, jak před několika desítkami let štoly prvně prolézali, kde bylo nutné části chodeb čistit a i to, kde si máme dávat pozor na mnohdy mnohametrová hloubení pod námi. Nakonec jsem strávil pod zemí 4 hodiny! Čas tam utíká opravdu rychle (na těch pohádkách o kouzelné jeskyni a pokladu asi něco bude) a já jsem vylezl ven nejen plný dojmů, ale taky úplně mokrý, obalený bahnem a rozlámaný 🙂
Naše prohlídka totiž začala v místech trejvu a pokračovali jsme do míst za Okresním soudem. Tam nám náš průvodce ukázal chodbu plnou krásných a nezvykle tvarovaných krápníků. Lezli jsme místy na bobku, často to chtělo padnout na všechny čtyři, ale mnoho desítek metrů jsme se plazili i po břiše. Dostal mě průlez asi 1,5 m dlouhou kovovou trubkou o průměru 40 cm 🙂 Několikrát jsme překonávali po dřevěných žebřících mezipatrová hloubení, procházeli kolem dalších zatopených hloubení atd. Karel nám cestou
ukazoval např. kouřové zátky (spíše jejich pozůstatky), výklenky na kahany, minuli jsme i jednu značku ve skále. Na konci cesty, zhruba pod garážemi na konci Fučíkovy ulice, jsme si prohlédli úžasné rozhraní dvou starých geologických vrstev – kutnohorského krystalinika a křídy. Středověcí horníci razili vodorovné chodby v měkčím křídovém materiálu dokud nenarazili na žílu. Pak se znovu zanořili do tvrdých vrstev krystalinika. Na rozhraní těchto dvou vrstev byla patrná až 40 cm mocná vrstva křídových usazenin smísených se štěrkem krystalinických hornin (narušení krystalinika pravěkým mořem a ohlazení
štěrku). Když si uvědomíme, desítky metrů pod zemí, plazící se v bahně středověkého dolu, jak musela být tvrdá práce horníků ve 13. a 14. století, nechce se nám věřit co dokázali s primitivními nástroji a lojovými kahany vytvořit. Kolik tisíců kubíků materiálu nejen že vyrvali skále z jejího náručí, ale stejné množství taky museli skrz úzké chodby vynosit a vytahat na povrch! Tímto smekám před našimi předky a zároveň děkuju klukům z OS Barbora za zajímavé odpoledne prožité v kutnohorském podzemí. Snad zase někdy “Zdař bůh“.
o, to je prostě skvělé, nemám sice klaustrofobii, ale tohle mě opravdu běhal u PC mráz po zádech, skvělé!!!!!!!!moc zajímavé a poučné děkuji Sv.
škoda,že se o tom tak málo ví, určitě by to zajímalo více lidí
Moc hezký čtení, fandím vám.
Za Libenický okrašlovací spolek – Zdař Bůh